O Pandoře
Evidenční číslo MK ČR: E 16368
ISSN: 1801-6782
Obsahové zaměření: současná česká literatura (poezie, próza, drama) a její reflexe (recenze, studie, odborné články, rozhovory), primárně zaměřená na region severních Čech, s přesahem místním (do celé ČR i mimo ni – hlavně směrem k sousedním zemím) i časovým (do dějin literatury)
Periodicita: 2 x ročně

 Historie Pandory
Pandora – od mýtu k logu
(/pokus o rekonstrukci vývoje/

Pandora byla stvořena bohy. Jimi také byla „vším obdarována“ a vyslána na zem jako pomsta lidem za jejich prostopášný život v blahobytu. Stalo se tak v Ústí nad Labem kolem roku 1998, patrně v jedné z místních knajp, a podle legend u toho byli tehdejší studenti bohemistiky a společenských věd Jakub Chavalka, Petr Hrůza a snad i všudypřítomný Petr Koubek. Z chaosu prvotního nadšení se zrodilo úvodní číslo (1/1998). A jsou to opět legendy, které s epickou šíří líčí, jak celé vzniklo ještě během onoho večera. Konjunkturu, doprovozenou několika živelnými autorskými večery, jejichž produktem bylo dokonce dvojčíslo (2-3/1998), vystřídal pád. Snad byl způsoben studijním vyčerpáním členů redakce, snad to bylo letopočtem, jehož vizáž už ze své podstaty (99) nepřeje originalitě.
Tedy ne že by logo následujícího roku (00) odkazovalo k bůhvíjak vysokým hodnotám! Ale roční literární hlad vykonal své, a tak se nový redakční tandem Petr Koubek – Daniel Petr chutě pustil do práce a zhouba lidstva číslo 4/2000 opět udeřila. Třetím (a tuším, že nepsaným) členem redakce se stal pedagog, literární kritik a básník Ivo Harák, jehož péče se projevila jak v rovině technické (zajištění financí), tak i obsahové, resp. koncepční – následující tři čísla byla tematicky sevřena zaměřím na jednu ze sousedních literárních oblastí: číslo 5/2000 na slovenskou, 6/2002 na lužickosrbskou a 7/2002 na polskou literaturu. Rok 2002 byl vůbec veleúspěšný, neboť krom vydání dvou čísel a řady bujarých večírků Pandora zaznamenala svůj první kritický ohlas v respektovaném periodiku: pochvalná recenze vyšla na straně 31 Novin Slezské univerzity. Pravidelnými přispěvateli se v tomto období stali ústečtí studenti i kantoři, z mimoústeckých četností příspěvků vynikali zejména Milan Hrabal a Libor Martinek. Zaměření na severní Čechy bylo patrné už od začátku Pandořiny existence – a bude-li v rámci Ústavu pro studium současné literární historie někdy zpřístupněn archiv nejstarších čísel, dozvím se o tom i já a stávající čtenáři. Žánrově šlo vždy o všehochuť: studentskou poezii střídaly rozhovory s kdekým, vedle recenzí byly publikovány poznámky filozofické i estetické, občas se zablyštěl skvost, kupř. básně Severočecha Emila Juliše.
Vývojová fáze roku 2003 byla poznamenána personálními přestupy: Petr Koubek úspěšně ukončil studia, Daniel Petr ze dne na den odjel na roční zahraniční stáž. Do vzniklého literárního vakua občas prosákly aktivity paralelní generace studentů bohemistiky – jednak jejich polytematické literární přednášky v „šestsetpatnáctce“ a především pravidelná „čtení na schodech“ v bufetovém traktu budovy Pedagogické fakulty. Účastníci na tato autorská setkání dodnes vzpomínají s nostalgií – a nejen proto, že tehdy univerzitní bufet býval otevřen i ve večerních hodinách, jeho nápojová nabídka byla v mnohém bohatší a tabulky s nápisem zákaz kouření interiéry ještě neznaly. Z nynějšího pohledu velmi nezvyklé technické zázemí jen podpořilo unikátní atmosféru literárních večerů, na nichž kromě tehdejších studentů Jiřího Kotena, Davida Tomíčka a celé řady dalších vystupovali kupř. Tomáš Řezníček či Radek Fridrich. Faktem ale je, že písemné doklady o těchto uměleckých aktivitách bychom hledali jen stěží: archivy mlčí, Noviny Slezské univerzity rovněž.
V následujícím roce převzala vedení Pandory zcela nová redakce ve složení já, Kateřina Kováčová, Petr Karlíček, Eva Francová a kol. Časopis změnil formát z A4 na A5, čímž zesílil a vynutil si nevzhlednou kroužkovou vazbu; a protože barevný tisk byl ještě drahý, byly obálky natištěny na papíry pastelových barev, takže stylově připomínaly reklamu na výprodej koberců. Počínaje 8. číslem existuje dostupný archiv (pandora.umlaufoviny.com), a tak se lze z roviny mytické posunout k historickým faktům: zelené číslo 8/2004, čítající 40 stran, přineslo básně Thomase Bernharda či Radka Malého, modré 9/2004 (60 stran) tematizovalo underground v textech Ivana M. Jirouse či J. H. Krchovského a tabákově hnědé 10/2005 (68 stran) otisklo mikropovídky Františka Řezníčka, Patrika Linharta či Mnoháčka Zgublačenka. Podzim roku 2005 byl navíc doprovozen cyklem literárních večerů s poměrně vysokou návštěvností. Na jednom z nich došlo k zásadnímu setkání: objevil se grafik Jiří Hanek, který se po krátkém nátlaku stal grafikem Pandořiným. Vzhled následujícího čísla 11/2005 již byl zcela v jeho režii. A tak 120 stran tematizujících konzum opustilo kalné vody kopírek univerzitního edičního střediska, nechalo kroužkovou vazbu daleko za zádí a vyplulo do ofsetového oceánu vstříc knižní vazbě V2. Redakce se navíc rozrostla o Jiřího Kotena, Martina Fibigera, Radka Fridricha, Pavla Horkého a Pavlu Kudrlovou. Výsledek byl nevídaný: o novou a atraktivní Pandoru začaly jevit zájem knihovny i autoři, studenti i kantoři; v médiích se objevila druhá pochvalná zmínka. Večírek na oslavu čísla o konzumu se protáhl do dopoledních hodin a řada seminářů musela být zrušena. Absentovali by na nich nejen studenti.
Popsaná technická revoluce začala psát moderní dějiny Kulturně-literární revue Pandora. Kromě rozšíření redakce o další výkonné a invenční členy, Jana Tlustého (od r. 2006) a Olgu Stehlíkovou (od r. 2007), se úprava od čísla 12/2006 ustálila na čtvercovém formátu a specificky „čisté“ Hankově grafice; obsahová skladba má nyní pevnou strukturu rubrik, jimž vždy dominuje hlavní téma čísla; beletristické i teoretické příspěvky procházejí pečlivým sítem redakčních odborníků. Ačkoli „složka regionální“ je stále přítomna (Severočecha do každého čísla!), prioritním se stal celostátní dosah, resp. snaha postihnout aktuální stav české literatury bez lokálních omezení. Z celkového nákladu tří set kusů je šestina upgradovaná o unikátní přílohu (CD, originální grafika či výtvarné dílo) a speciální úpravu obálky. Číslo 12/2006 o hře bylo potaženo hravou bublinkovou fólií. Třináctka o tichu měla být utěsněna platy na vejce; kvůli České poště („to byste to museli poslat jako balík!“) se od nápadu ustoupilo. Obálka každého výtisku 14. čísla o experimentu byla originálně protržena. A obsah? Alespoň telegraficky: 12/2006 – hra: Pížl, Payne, Holub, Ostravak, Kasarda; 13/2006 – ticho: Cohen, Nebeský, Juliš, Slíva, Borkovec, Hruška, Fajkus, Stöhr; 14/2007 – experiment: Gold, Grögerová, Hiršal, Honys, Horanský, Chatrný, Kolářová, Koryčan, Milota, Novák, Ovčáček, Palla, Šanda, Topinka, Valoch, Váša, Vokolek, Wojnar; 15/2007 – vyprávění: Kratochvil, Hájíček, Platzová, Šafránek, Zábranský, Správcová, Pechar, Gombrowicz, Walser, Čechová; 16-17/2008 – všednost: Zábrana, Halmay, Král, Szczygiel, Cempírek, Bystrov...
A co legendy? Mýty? A epická šíře? Mám snad někomu líčit, kde a jak sehnat deset metrů bublinkové fólie? Anebo vyprávět anekdotu o tom, jak knihovny vracejí povinný výtisk s originální dírou v obálce s tím, že je poškozena? Mám podávat návod na to, jak se dozvonit na Bělu Kolářovou? Mám někomu prozrazovat, kdo odpovídá na maily adresované na vaclav.havel@volny.cz nebo kde sehnat nevydanou tvorbu Ladislava Nováka či Jana Zábrany? O tom až ti po tom! Já budu jen doufat, že otevřená Pandořina skříňka pro ně nebude zlem, ale poznáním, že existuje naděje.

Kateřina Tošková, momentálně šéfredaktor Pandory