Zamávání na cestu   († Andrej Dragomirecký)

 

 

Dne 5. července 2017 zemřel psychoterapeut a svébytný myslitel Ing. Andrej Dragomirecký.

Byl tvůrcem psychoterapeutické metody, kterou nazval Hlubinná abreaktivní psychoterapie. Opírala se o jeho tzv. Informační teorii psychiky, již rozvinul na základě předchozí práce zejména amerických psychologů, a která reflektovala obecný trend 60. a 70. let inspirovaný bouřlivým rozvojem výpočetní techniky. Tento trend z dnešního – přece jen postmoderního – hlediska poněkud přecenil analogie toho, co se odehrává v součástkách počítače s procesy v lidském mozku. U Dragomireckého to bylo o to svůdnější, protože zároveň bizarní a provokativní, neboť on sám zastával vyhraněně idealistické hledisko, z něhož paměť nesídlí ve tkáni mozku, duše existuje jako entita nezávislá na těle a jemu naprosto nadřazená, apod.

Rozpracoval svou teorii s pomocí vývojových diagramů a odvozovacích postupů obvyklých v matematice. Jádrem jeho psychoterapie bylo (velmi zjednodušeně řečeno) vytvoření tzv. korektivní události, kdy pacient prochází v paměti nějakou nepříjemnou epizodu ze své minulosti, kdy vlivem bolesti došlo k tzv. zúženému vědomí a některé slovní komentáře, které si pacient vytvořil k tehdejší epizodě, a jež byly ovlivněny zápornými emocemi, pronikly do jeho podvědomí, odkud mohou být tzv. restimulovány podobnými pozdějšími epizodami do vědomí a tím snižují pacientovu vitalitu. To, že nyní pacient prochází tyto epizody, zvané engramy, v paměti v klidném prostředí společného sezení s terapeutem a slovně je vyjadřuje, mu umožní na úrovni tzv. procesoru (člen psychiky analogický s počítačem) pracovat s informací, že se jedná o minulé události, a že bolest, která v nich figurovala, není teď přítomná, a zejména ohrožení, které z nich plynulo, není již aktuální. Vnitřní komentáře se tak stávají přívětivějšími a bolesti či jiné potíže při opětovném vybavení si oné události se zmírňují. Kýženému mentálnímu vyřešení takového problému se říká abreakce (odreagování).

 

Dragomireckého autorské knihy, překlady prací zahraničních autorů, i další spřízněná tvorba vycházely v nakladatelství Stratos.

 

Ve své knize Silentbloky (dybbuk, 2009) jsem na třech různých místech uvedl Dragomireckého jméno. Níže ta místa v nástinu rekapituluji doplněná v kurzívě o moje současné poznámky ukazující, že jsem s myšlenkovým světem jeho teorií nakládal dost svévolně.

 

  1. a) „…pohled na tvář druhého člověka je obvykle pro každého dosti restimulativní, do podvědomí se z paměti vynořují nejrůznější myšlenkové obsahy, které pak způsobují různé projevy pocitů nepohodlí.“ — Tento citát z Andreje Dragomireckého jsem považoval za velmi cenný svou univerzálností nacházející platnost v mnoha mezilidských záležitostech.

 

  1. b) Skupina „duševně zdravých“ osob (duševní zdraví, jako naprostá nepřítomnost engramů se ukazuje výlučně skrze svůj opak – píše Dragomirecký, proto ta opatrnost), může praktikovat psychoterapeutické techniky, aby umožnila posílit duševní zdraví svých členů.

Hned jsem si to ale dával v souvislost s psychoanalýzou, kterou Dragomirecký v žádném případě nehodlal vpouštět do svých teoretických ani praktických přístupů.

 

  1. c) V dalším textu odkazuji na knihu Dragomirecký: Informační teorie psychiky, zejm. na popis obrázku – schématu psychiky. Mezi členem T („hodiny“) a členem M (paměť dlouhodobá) není přímé spojení. Otázka tedy zní: Jaký je vztah mezi tím, co je zde „jeden strojový cyklus“ – tj. jedna uzavřená analýza a tím, co je zde nazýváno „růst obsahu depozit“ – tj. zkušenost. Růst obsahu depozit (životní zkušenosti) neovlivňuje v ideálním případě vůbec jejich vybavovací dobu. Délka strojového cyklu se tedy mění v závislosti na jiných faktorech, než je počet informací, jejichž vybavení z paměti je nutné k provedení analýzy. K tomu se rovněž vztahuje zmínka o asociačním experimentu při vyšetřování kriminálních činů v knize – Jung: Tavistocké přednášky. (—No vidíte – Hned jsem si to ale dával v souvislost s psychoanalýzou, kterou Dragomirecký nechtěl se svým přístupem kombinovat. Už zase!) Z té vyplývá, že reakční doba závisí na emočním obsahu, jejž daná depozita s sebou nesou, a jenž může strojový cyklus člověka bez emocí jen zbrzdit. Postupné sledy výchozích pozic analýzy, odpovídající každá jednomu strojovému cyklu, se musejí také někam ukládat, když jsou přístupné. (A troufl bych si vyslovit názor, že tak jako depozita i ony mají svou časovou stopu.) Dragomirecký o členu T („hodiny“) píše jen to, že jeho činnost se urychluje (resp. že on urychluje cyklus analýzy) v situacích ohrožení přežití.

— Zkušenější člověk má v paměti uloženo víc věcí než nezkušený. Otázka zní: Potřebuje k vybavení si každé z nich delší dobu než ten nezkušený? Je součástí jeho zkušenosti i lepší zacházení s pamětí, nějaká mnemotechnika apod.? Asi to není tak ani tak. Paměť není pytel, v němž se poslepu, jen hmatem, hrabat má vztah k tomu, jak moc je něčeho plný.

Že „reakční doba závisí na emočním obsahu“ je dodnes hodně sporné. Nějaká „noční můra“ se vybaví bleskurychle, přestože je negativistická. Jindy zase příjemnější vzpomínka přichází snáz a plastičtěji. Je to asi dáno přednostně jinými faktory než emočním obsahem paměťového záznamu.

 

Bral jsem si tedy tehdy Dragomireckého výroky jako „rukojmí“ vlastních úvahových kotrmelců – taková je povaha impulzivních mentálních pochodů mé tenkrát poměrně mladé hlavy.

 

Hlubinnou abreaktivní psychoterapii, tuto terapeutickou metodu, v principu hodnotnou, neboť pro každého je lepší, když nemá uvnitř paměti „slepé skvrny“ způsobené zatemněním mysli v době ukládání dané vzpomínky, postupně kontaminovala větší a větší nálož sporných postulátů z ranku new age. Pozdní fáze praxe A. Dragomireckého od (velmi přibližně stanoveno) roku 2000 se již značně utápěla v konvenční vědou nepodložených a z hlediska dlouhodobého prospěchu pro pacienta nedokazatelných jevech. Mechanisticky pojatá koncepce minulých životů, konverzace s anděly a jinými tělo nemajícími entitami, putování tzv. duchovními městy a zpracovávání problematiky tzv. přivtělených duší posunuly jeho psychologické metody poměrně daleko od něčeho, co by mohlo být nazýváno exaktními postupy ať už bádání anebo terapie. O léčbu lidí mu šlo podle vlastních slov v první řadě. Pak je ale citelnou nevýhodou, že existovalo málo zpětné vazby od pacientů, jak se řešení jejich problémů osvědčilo s určitým odstupem času. Je „klasickou“ slabinou new age terapií, že taková data neexistují nebo jim není věnováno dost pozornosti.

 

S uvedenými proměnami šla žel ruku v ruce rostoucí zatvrzelost Andreje Dragomireckého vůči všem postupům psychoterapie odlišným od jeho vlastního, a též naprostá nechuť vůči všem eventuálním snahám jiných terapeutů nebo badatelů Informační teorii psychiky, resp. Hlubinnou abreaktivní psychoterapii zkoušet nějak kombinovat s jinými přístupy, např. s psychoanalýzou. V souvislosti se zmíněnou rigorózností vystupoval Andrej Dragomirecký v diskusích s psychology, zejm. na internetu, po roce 2000 jako neústupný, až zarputilý obhájce svého přístupu a kritik přístupů odlišných, přičemž argumentace nesla znaky sektářství a fanatismu. Se ctí čelil pouze herci Janu Krausovi, který ho pozval do rádoby zábavného televizního estrádního pořadu s cílem použít Dragomireckého výroky k pouhopouhému bavení málo vzdělaného publika.

 

Andrej Dragomirecký tak zůstal pro naši současnost druhé dekády nového tisíciletí podivuhodnou směsicí příkladu zářného s příkladem odstrašujícím. Samozřejmě, že my všichni (autor těchto řádků i jejich čtenáři) rádi vznášíme nároky, aby někým, kdo nás ovlivnil, kdo na nás hluboce zapůsobil, byl člověk, jenž zůstane příkladem od A až do Z následováníhodným. Realita je ovšem rozporuplnější, a proto musíme být rádi, že je to aspoň někdo výrazný, svérázný, tvořivý a inspirativní. Takovému člověku, a tím Andrej Dragomirecký bezesporu byl, bychom měli s vděčností a uznáním pokynout na další cestu, i kdyby to měla být ona příslovečná cesta poslední.

 

Pavel Ctibor

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share This: