Adam El Chaar: Léto plove

Stratosférická mantra ztrápeného zítřka. Čekáš na každý závan energie, a pak čekáš na každý závan energie ke zužitkování té energie.

Na Mišmaši jsem se bavil s lidma o drogách, hodně se tam fetovalo. To prostředí svádělo k určité úctě k fetu. Přišel jsem s teorií, že nefetuju, protože jsem pohodlný.

Když člověk fetuje, musí pořád přemýšlet. Když si to dá, kdy si to dá. Co si dá, s kým si dá. Jak si to dá, kolik si dá. Když tohle vyřeší, necouvne a konečně si teda dá, čeká ho nejhorší čekání, než mu to najede. Pak nastane ta úžasná chvíle. Co teď? Je to tady. Co je vlastně tady? Je to práce.

„Jo, drogy jsou práce,“ ochotně souhlasí Jiřík. Rozešel se s jednou kámoškou, aby konečně začal něco dělat, konkrétně studovat a fetovat. Takový Timmy Leary. Na dojezd si dává rivotril nebo jiný benzík, jak něžně oslovuje benzodiazepiny. „Hej, jsi v pohodě?“ ptám se. „Mám to pod kontrolou,“ ujišťuje. „Jako vypadáš v pohodě,“ uznávám. „Já bych ho nenechala se v tom nějak ztratit,“ vloží se jeho kámoška. „Jo, je to moje šéfka,“ kývne Jiřík.

Dělají SEO marketing. „V marketingu se vždycky fetovalo,“ poznamenám. „Jo, ale spíš koks,“ řekne jiná jeho kámoška. „I éčka a tripy. A chlast,“ oponuju. „To jo, šéf vždycky pije pivo nebo panáky,“ ona na to. Líbí se mi. Její tvář vyzařuje sílu a zároveň bezbrannost, což je mix, který na ženách ceníme.

Chodí s tou šéfkou. Šéfka je bi, ale ta, co se mi líbí je dřevní. Už jsem se jednou do takové zakoukal. Vyfakovala mě jako nikdo nikdy. Teď jsem měl ten iniciativní pocit kompatibility opět. Díval jsem se na ni a věděl, že to ví. Nevěděl jsem ještě, že je les. Taky se na mě dívala. Byla na mě milá, asi sjetá. Nerochnila se v převaze pramenící z uvědomění, že se líbí někomu, kdo se jí nelíbí, neopájela se tou povznesenou agresí, nešel z ní žádný přecit.

Šéfka jí dala pusu na hlavinku, šly do maštale. To jsem pořád nebral dramaticky. „Vy spolu chodíte?“ zeptal jsem se Jiříka. „Holky chodí spolu,“ on na to. „Jo tak.“ „Musím si koupit pivo,“ dodal. Přidal jsem se na mošt. Chybělo mi deset korun, Jiřík mi je věnoval. „Nevíš o nějaké em dé em á?“ odchytl mě jeden učitel, když jsme opouštěli bar. „O čem?“ „Em dé em á.“ „To se zeptej tady,“ ukázal jsem na Jiříka. Ten odpověděl, že má jen bé cosi. „To jsem kdysi měl. Zeptám se přítelkyně,“ učitel na to. „A jsem dýler,“ strachoval se Jířík. „Ale né, on se tě zeptal, ne ty jeho,“ utěšoval jsem ho.

„Tak jo, jdem do toho. Kolik za to chceš?“ „Dvě kila.“ „Óká, víc stejně nemám. Vlastně mám tři,“ šáhl učitel do náprsní kapsy. „Podržíš mi pivo?“ podal Jiřík učitelovi svého Bernarda a začal lovit z dýleráku tabletu. Učitel si ji vzal a přihnul si z lahváče. „Vrátíš mi to?“ přihlásil se Jiřík o svůj majetek. „Jo, to je tvoje?“ passl mu ho bohorovně učitel, „na jak dlouho to je? Tři hodiny?“ „Čtyři.“ „Óká, noc je mladá. Rád jsem tě poznal. Já jsem Jirka.“ „Já taky.“

Vrága měl oči přivřené jako v písečné bouři. Když tripovat na fesťáku, tak na Mišmaši. Nejsou tam ploty, sekurity, plakáty. Program je psaný rukou. Měl před chvílí čtení v Ulitém kafi. „Položil jsem to. Já netvořím.“ „Nemáš ještě?“ „Už ne.“

„Dal jsem si ještě půlku,“ řekl dramaticky, když jsem ho potkal podruhé. „Tys mi nenechal?“ „Zapomněl jsem na tebe.“ Pak jsem ho potkal potřetí. „Jsem úplně ztrestaný. Úplné pochopení všeho.“ „Užívej,“ podal jsem mu ruku. „Jaktožes mi podal ruku?“ Kdysi jsem mu ji nepodal, byl ožralý. Teď byl Buddha. „Podle nálady, víš jak.“

Tibetský ušní bubínek blazeovaně blázní v natalitě básní, lázní. Zní z ní ryzí rýže, sníš spíše výše položené skrýše. Tiše jí píšeš poněkud odněkud se vynořivší vzpomínku dne horkého na Maxima Gorkého. Tvůj úsměv neznamená nic v letní výsni. Oděná do posledních šíleností vzýváš marnivé horko Zlína, kde nic nekončí ni nezačíná. Další potlačená vina přikládá tvému pohledu váhu, kterou nemá. Pracnou mandalu souvislostí rozprášil optimismus.

Luminiscence vlnění dělá na dně bazénu neurosynapse. Svinu se na skokánku, zkoprněle medituju do I´m still standing od Johna. Vstanu a skanu jak z útesu v Algarve. Mé tělo vyplave. Plave. Léto love. Trocha nahoty, tempo, ty, ty. Ty. Vítám ty světy, kde jsi ty. Jsou velké ty světy, velké jako vesmír.

Jediný lajk má magickou hodnotu. Plovčíkuju prázdnému rybníku s třemi archy číslo čtyři, klíčem od káry, masivní propiskou, stovkou v kapse modrých šortek s červenou tkaničkou na retro lavičce porostlé žlutým lišejníkem, rukou opřenou o zelené vybledlé prorezlé zábradlí, zády o drsnou stěnu ze štěrku, který se tu těží. Nalevo tři kruhové bazény s velkými kohoutky na čerpání vody z rybňajzu, v pozadí kunovické letiště. Tiše šéfuju, zrovna vzlétá vyhlídkáč. Střihne to v nadhlavníku. Pak zase jen šelest trávy.

Sluka zdatně manévruje, lavíruje, loví nebo se jenom naparuje. Jak je mi tu retro dobře opřenému. Vážka se něžně přežene. Je toho hodně teď v sobotu. Letadla vzlétají jedno za druhým, o něco výš chemtrails, však víš, tlaková níž v nedohlednu. Každý den třicítky, myslím teploty. Sluka střemhlav do vody, na hladině se leskne hlava užovky. Na nos mi sedne hmyz, spadne do chlupů na stehně. Takový ten pán ze Včelky Máji. Vyhlídkáč se vrací po deseti minutách.

Sleduju to zlitý vírem, kefírem nálad, strojopisem přesného temna neptunské agrese jako Kain v šoku se kající, rozhodnutý hodnotit, latentně přítomný v nevědomí pohledů. Ta jedna mě míjí a pohlédne a kouše do obalu žvýkačky nebo tampónu nebo kondomu, aby ho protrhla.

Její pojašená pleť je změť, září do prázdna. Stehna, pupek, ruce, líce. Hodí obal do koše, kouše, kluše v nevědomosti dorostu svým způsobem nejvědomější, svatým způsobem. Cestou lesem k jezeru na mě přijde sraní. Nic snadnějšího není, o kilo lehčí jdu dalších pár kilometrů. Řiť je brzy dodřená. Večeřel jsem včera hřebíky? U jezera idyla, nikdo nikde. Ke klíšťatům přijdete jak slepí k houslím. Vůbec nešimrají, nejsou vidět a jsou nebezpečná. Ostrožská Nová Ves je zrovna nejzelenější oblast výskytu boreliózy, což je odnož syfilisu, masturbační verze. Zajímavě se rozjíždím, ale samozřejmě mi to nedá a znova nacházím nepatrného vetřelce.

Vedro v červnu, všechno vadne jako v srpnu, sucho, vítr, třicet pět ve stínu, nedají se číst noviny, co nezatížíš, to uletí, vlny spěchají od jednoho břehu k druhému hnány bolením, obilí zběsile trsá už zbarvené do žluta jako před žněma, přitom teprve začínají prázdniny, potřeba sexu se stává sžíravou samotou, představy krachu, masité liány souvislostí směřují ke smrti štěstí ve ztřeštěných myšlenkách uvnitř hlavy, všude kolem násilně důvěrné kulisy mizí v povědomosti, familiérní tváře mlčí, vnady prahnou po uchopení, pochopení, vědomí míru ústí víru na dno.

Lezu z páry a vidím Iva, Filova fotra. „Jen se zchladím, ať mi neuteče teplo,“ mávnu na něj zpod ledové sprchy. „Jak se máš?“ přijde ke mně a poplácá mi rameno. „Vidíš,“ odpovídám s duálně zjitřenými smysly, jako by ten stav vyjadřoval vše. „Dobře. Výborně. Až na to, že někdy se to překlopí do opaku,“ upřesním. Ivo mávne rukou. „Buď máš extrémy nebo průměr.“ V lajně na kondiční plavání štíhlá žena v červených jednodílných plavkách střídavě dává rychlého kraula, kterým mě předplavává, a pomalý znak, při kterém ji předplavávám já.

Už asi rok neplavu nic jiného než kraula. Svižná, erudovaná, dráždivě bezohledná žena se nedívá vpřed ani vzad. Než mě předplave, plácne mě do chodidla a zařazuje se tak, že kdybych nezastavil, tak mi ukopne hlavu. Zaseknu to a pohladím jí nohu, jakoby omylem, ale schválně.“ Prosím vás, když předplaváváte,“ spílám jí na obrátce, ale skočí mi do řeči: „Musela jsem se zařadit, někdo tam plaval,“ hájí se zmatený býk, nikdo tam nebyl, musela myslet jiný incident.

Dává se neprodleně zase do plavání. „Mohla byste myslet na to, že máte aj nohy?“ dokončuju svou výtku tónem Miloše Zemana a podporu hledám u plavce stojícího vedle v lajně pro plavání s pomůckami, ale je to ten šílený holohlavý týpek s dlouhým vousem v oranžových plavkách, který plave agresivně jak žralok v říji. Když ho vidím přicházet, obvykle mizím rovnou do sprch, je fakt nebezpečný. Vždycky to před obrátkou tak amatérsky zalomím do vody, abych se nemusel odrážet rukama a on byl jednou za mnou a zařval: „Pičoviny!“ Sjede mě pohledem poměrně bez emocí, plavu dál, ale nějak jsem ztratil drajv. Když mě někdo šťouchne, přetavím vzniklou agresi do plavání a výborně ji zužitkuju. Když ho pokárám, už mi to k ničemu není, potřebuju zůstat v anonymitě.

Z loděk vystupuje rodinka. Otec mrskne skoro dopité víno do trávy a očividně hledá místo, kde by se vymočil. „Já se jdu vyčurat za taťkou,“ raduje se ratolest. „Tatínek tady nebude čurat,“ sjede tatínka pohledem maminka s výstřihem. „Ty se vyčurej,“ odlehčí tón směrem k dítěti. Dítě čurá, otec nalézá a zalézá za strom, plní požadavek.

Houstne ve mně jíška těšení na cestu, lásku, vmetu ti do tváře verze scén, scénář, nedočkavost členitého chill outu Česka, jsi Pražačka, já pražák, vzduch, ty tabák, skautka, já úchylák, bodlák, ty látka, headvábí, poslední letní smích, smír, ty a já, nepravděpodobné, ty a já Na cestě, ty a já ve společnosti, vzájemnosti, blaženosti, bláto, léto, tráva, ta pravá, po které kráčíš, na které se vrtíš, na které se smiluješ, otřeš, utřeš.

Cestou tam nás stihla silná bouřka. Seděl jsem pod střechou recepce westernového městečka v Boskovicích, ona pobíhala v průtrži mračen. Dva dny se na fesťáku nemyla. Paní z recepce nám nabízela spaní v podsaďácích za osm pětek na noc, ale Adélka chtěla spát v lese. Šli jsme dál, byl pořád hlubší a divočejší. V jednom bodě jsme odbočili z cesty a dostali se na magické místo, kam nebylo vidět. V lese se jinak nesmí stanovat. Na mechové mýtině mezi trávou a lesem jsme postavili stan a hned do něj vlezli, zase se rozpršelo. Přečetl jsem jí, co jsem napsal dříve toho dne v čajovně, když jsem čekal, až se probudí. Takový kafkovský dopis, hárdkórové vyznání lásky. Čtené v trenkách. Chtěla hned prchnout na vlak, že to takhle nechce a že se mě bojí. Hájil jsem se, že ji v tomhle smyslu informuju už pár let víceméně denně, teď jen poprvé osobně. Myslela prý, že jde o literární stylizaci. „To nejsem já,“ ukázala na papíry, které jsem po dočtení mrštil na její stranu. „Už dál nemůžu, asi se zabiju,“ zvlhly mi oči, vyložil jsem karty a ztratil mít, co ztratit, vylila se recentní depka z povrchních vztahů a frustrace z abstinence, temná stránka zenu, „holky mě nechcou, jsem oplzlý, ale nemůžu si pomoct, nevím, jak dál, nezavrhuj mě, prosím, já tě miluju, ale mám tě i rád.“ Moje zoufalá upřímnost ji zesoucitnila. Její tvář se stáhla do roztomilé pláčové grimasy a z očí jí skanuly dvě velké slzy, což sekundárně dojalo k dalšímu výronu i mě.

Pořád jsem doufal, že ji ještě nějak sbalím. Nechtěl jsem její tělo, ale srdce. Chtěl jsem i tělo, ale ono nechtělo. Ono možná ano, ale ona ne. Bavili jsme se, chvilkama to vypadalo, jako bych ji balil. Občas jsem se jí zeptal, jestli bych se jí přece jen nemohl dotknout, že po psaní si a mluvení musí přijít na řadu dotýkání se. „Co je potom?“ ptala se. „Sex.“ „Sex patří k dotýkání, ne?“ „Spadá pod dotýkání, ale už tam spěcháš k nějakému cíli. Narozdíl od dotýkání.“ „A co je po sexu?“ „Děti. Mám ti toho tolik, co říct. Tím dotýkáním… Říkalas, že je snadné tě přemluvit. Proč mi to nejde?“ „Rozhodla jsem se, že u tebe prostě ne.“ Trochu mi to lichotilo. Vizuálně byla tak silná a taky v povídání, že to dotýkání zas tak nechybělo. Ze samotné její blízkosti mě vzhledem k dlouhé sexuální zdrženlivosti bolely koule. „Stejně se tě už dotýkám. Pohledem.“ „Já vím,“ hodila po mě šišku.

Ptala se mě na lidi a jména, odpovídal jsem, ale ona si svá tajemství ponechávala. Vnímali jsme slova a jejich významy, vymýšleli nová slova, hráli asociační fotbal, zapomínali na slova, ptali se na hlubší i méně hluboké věci, intimní, občas mě okřikla, co je mi po tom, ten tón mě vzrušoval, říkala pořád víc.

Na Prahu padla čerstvá noc, všude proudili opilí lidé. Zase ta Praha bez ní, dobře jsem ji znal. Já sám s myšlenkama na ni, paranoidně ji vidící všude, vrtkavě kráčící v bahnu kroksek. Byl bych býval raději seděl doma a nějak pozitivně zpracovával svou love depku do kadenčních reflexí. Cestou chlastající Prahou jsem se vyklidněně usmíval, ale spíš jen setrvačností. Sedl jsem k Veršomatu na Kampě, točil si s kotoučema a četl básně. Jednu jsem jí přepsal a poslal. Kdysi jsem z téhle Prahy utekl, z Prahy bez ní. Teď jsem té vyzývavé Bohyni zase hleděl do očí. Dobře jsem ji poznával a bázlivě uctíval.

Na kočičích hlavách jsem cítil úzkost hraničící s panikou a zvrtával si nohy. Neměl jsem k tomuhle dobrodružství valné vlohy, ale už se dělo jako se všechno už děje a nejde zastavit jako moje prsty na mobilu píšící jedinému číslu, které znám.

Zamířil jsem na Žižkov do Boudníka a cestou potkal Evču, kámošku ze Zlína, co tu bydlí. „Co tady děláš? Zrovna jsme měly sraz s Karčou a s Marky a mluvily jsme o tobě.“ „Jak se má Karča?“ „Dobře.“ „Nešlo by u tebe spát?“ Kdysi říkala, že se mám ozvat, kdybych potřeboval. „Er… Ne.“ „Jasně, v pohodě.“ Přišel její přítel se psem Edou, který štěkal a skákal jak pominutý a já jsem se bránil. S jejím přítelem jsem se před dvěma lety bavil, jak oba opustíme džoby, jak je potřeba žít a nezůstávat na jednom místě jen proto, že to člověku jde, že to musí cítit, ale džob jsem opustil jen já a on pořád džobuje a pořád je s Evčou.

Toulal jsem se po Žižkově a mlel z posledního, když jsem narazil na hostel na Švehlových kolejích. „Yeah, I have place,“ řekl nadějně důležitý Somálec. Následovala nekonečná zapisovací procedura. Můj požadavek zhlédnutí ubytování před zaplacením odmítl, i když šlo o samostatný pokoj. Stál sedm kil a byl zcela v rozporu s feng šuej. Přímo u hlavy jsem měl ostrou hranu psacího stolu. Povlečení na peřině bylo krátké, dobrá pětina čouhala. Ráno jsem si dal sprchu bez ručníku. Venku svítilo sluníčko. Napsal jsem Adélce: „Pojď ven! Zráním.“ Zránění je její novotvar, ráno zrát, taky je v tom trocha zranění a taky stav být zráněný, určitý syndrom rána.

 

Najednou tam stojí ona. „Vypadáš starší, málem bych tě nepoznala.“ Já jsem hned sklouzl pohledem na její nohy s nepatrnými jizvami z různého skotačení v riflových kraťasech a fialové kecky a třešničkové náušnice a vůbec během chvilky jsem ji totálně proskenoval, musela to vidět. „Já vím, ani jsem nechtěl, abys mě viděla.“ „Fakt? Tak já zase půjdu.“ „Ne, sedni si,“ cpal jsem jí židli. „Ne, budeme muset jet na vlak.“ „S kým?“ „S Máňou. Ale měj se pěkně.“ „Čau.“ Jen se tam tak zjevila, vystřihla mi kompliment a zase byla pryč.

Přemýšlel jsem nad smyslem tohohle a napadlo mě, že to byl možná smysl života, mám s ní pořád pocit, že všechno, co dělá, je tak, jak má beat, a to mi asi brání cokoli iniciovat, inscenovat, inzerovat, jen prostě psát, co mě napadne a čekat, co řekne, co udělá, fascinovaně takříkajíc zírat na tohle dílo přírody a kýčovitě se rozplývat a pořád přemítat, jestli mě má ráda, a kam to všechno směřuje, a jestli opravdu je to moje psaní jí a o ní jenom oslava nějakého konceptu lásky, jak to nazvala s tím, že jí se to vůbec netýká.

Zrekapitulovat co k tomu teď všechno vlastně vedlo, jaké tam byly tendence a kadence, naše komunikace, nedávno jsem myslel, že už ji nikdy neuvidím, protože jsem se rozvulgárnil korespondencí s jednou holkou a ona mě pak nazvala vulgárním přízrakem a uložila si mě tak v telefonu, ale možná je to dobře, předtím mě neměla uloženého vůbec. Mám na ni být drsnější nebo co nejněžnější? Volím to druhé, ale asi bude chtít to skloubit.

Zírám v nočním Riegeráči na Prahu a nevím, jestli mě bere. Nadechnu se a ne. Prostě je krásná a není spásná. Potácím se a snažím navázat na tvé srdce drát svých slov, abys začala křičet a já tě přišel zachránit. Ale ty nic neříkáš a já trpím zbitý souvislostmi. Zázemí tvojí pozornosti zmizelo. Řeklas mi jménem s tím, že teď už existuju. Ale teď o to víc neexistuju.

Ty mizíš, já mízím, ty já, já sám, tvůj smích, musím tě mít. Říkal jsem, že tě nemusím mít, ale to jsem jenom říkal. Když tě vidím, tak bych… V zenu do tebe vženu mízu svého šému. Chci tě navzdory všemu mít za ženu. V sobě už tě mám, teď chci tam. Chci, musím. Budu žárlit, chci se spálit. Chci ti být vším, chci ti bít v srdci. Chci tě brzy, drzý ke tvé tvrzi, chci tě prznit vrzy, prachprostý týpek, čekat u ohně tvých pitek.

 

Chci se dívat na svět skrz tvé vlasy. Chci tě se vším všudy a chci tě bez ničeho. Chci tě, jak ke mně přijdeš, i když budeš jeho. Chci tě, jak to bude chtít bůh, můj svět je tvůj kruh, pruhy jsou schody ke tvým rtům, oči dům. Když jsi se mnou, chci být v tobě. Když se mnou nejsi, chci být s tebou. Slyšet tě, číst, myslet na tebe, cítit tě ve flashbacích. Chci být s tebou, jaký jsem, láska všechno ospravedlní, je to sen, zen, slam, když jsi se mnou v něm a říkáš svým hlasem slova, volíš významy svou svobodou.

Jsi to ty, jsi tam ty, jsi tady a jsi to ty, tak mě vzbuď, celou tuhle realitu opakujícího se času proměň na mě, Adélko, udělej mě po svém a já tebe, zbav mě slov, zabav svou pletí moje prsty, budu na ni psát, stát, bát se s tebou, smát se, když se budeš bát sama, líbat tě, hlídat, umývat, hřát, hrát si s tebou, na co chceš.

Topíš mě ve svém smíchu, kotě, líhnu se ve tvé mysli a ty v mé, vnímáme, v ní máme slovní spojení, co ubližují dálku, Adélko, tisknu se k nicotě, která nás dělí, emoce sdělí, scelí na celtě, mechu, na dohled dotyku hladina dní pění, svítí jen pár temp blízko je nádech, hladit tě, kam dovolíš, výš, níž, blíž.

Úsměv o samotě, představy jsou mocné, jako by se stalo, přítomnost je nemocná, když není tvá, jen tebou prostoupená jako voda světlem, světlo teplem a barvami, vzduch větrem a zase úsměv, jako když vlna narazí na písek, vpije se do bezpečí pláže, lže, že jsi ta, o které sním, že ji sním, že když píšu ty, tak jsi to ty, čteš a nepřemýšlíš nad ničím jiným. Možná si říkáš, že mi šplouchá na maják, ale ty jsi ten maják, není to jen ve hvězdách, taky v hlavě, srdci, mám na to vpliv, je to samozřejmě v tobě, ať už jsi kdekoliv, tělo, co roste spolu se stromy, hoří v listech, šustí přísliby budoucnosti, co mě uklidňuje, až znevládňuje.

Share This: