K. Málková je protagonistkou jednoho z dílů dokumentárního seriálu „Dělníci duše“ na Stream.cz.

Jako příležitost k vyjádření sympatií s tímto počinem uvádíme zde na webu Pandory několik jejích starších textů (pozn. red.).

 

Ve stáčírně vína

„Tak si s sebou noste skleněnou láhev.“ Je-li to podzimem, nevím. Ulice splývají v proudu tekoucí šedi akcentované temnými postavami lidí v černých zimních bundách. Snažím se být na prodavače a prodavačky v obchodech milá, ale všechny pohltila zimní deprese a kroutí jejich myšlení. „Já jsem to nemyslela zle,“ musím ujišťovat prodavače ve stáčírně vína potom, co jsem mu chválila, jak víno v lahvičce od Cappy džusu vypadá zdravě. „Tak si s sebou noste skleněnou láhev“… Nemožnost prorazit tu Berlínskou zeď mezi mnou a okolím. A tlustá hadice nade dveřmi stáčírny se mohutně pne, jak se jí tlačí proud rulandského šedého. „Mně to v těch umělých lahvích vyhovuje,“ říkám mu, ale je to s ním marné.

 

Čekárna

Čekárna je lingvistickým opakem kuřárny. Stejná koncovka, opačný význam. Narozdíl od kuřáren, do čekáren lidé chodí provozovat nejvíce nenáviděnou činnost. Mezi mnoha druhy čekáren se výrazně profilují dva základní typy: čekárna s jasně stanovenou dobou pobytu, jako například vlaková čekárna, nebo ta horší, kde čekáme bez předem daného konce.  V takových místech se rodí nekonečno. V malém zažijeme nekonečno například při čekání na metro a snažíme se mu často dosti marně vyhnout během po jezdících schodech, ačkoli je toto nekonečno pouhou miniaturou nekonečna, které představuje náš život s nejasným datem smrti, a měli bychom na něj být zvyklí.  Ale nejspíš záleží na tom, zda myslíme na potenciální konec našeho čekání či ne a na druh toho konce. Zatímco při myšlence na smrt se nám často zdá nekonečně blízko – zde – pokud pomyslíme na to, kdy už „konečně pojede to metro“, pomalu přestáváme věřit, že se to vůbec kdy může stát. A čím jsme netrpělivější, tím míň věříme a vice versa. Dnes když jsem trpělivě vyčkávala, kdy se otevřou dveře praktického lékaře v Hloubětínské poliklinice, byla má nejistota, zda lékař skutečně přijde takřka nulová. Ale věřím, že být v situaci pacientů čekajících před ordinací místního kožního lékaře, též bych byla na pochybách o jeho existenci. Půl hodina čekání přivedla jednu z pacientek k tomu, aby prolomila jinak pevný led mezi sebou a cizím, odtažitým okolím a řekla: „Já už tady čekám půl hodiny a nikdo tady ještě nebyl.“ „Já už tady čekám tři čtvrtě hodiny a ani předtím nikdo nevyšel.“ Přidal se nějaký pán. Rozpoutala se diskuse o tom, zda je v ordinaci pacient, či není a většina pacientů se, těžko říct zda optimisticky či pesimisticky, klonila k tomu, že v ordinaci kromě doktora a sestry není nikdo. Někdo zapochyboval, zda jsou ordinační hodiny, ale jiný ho přesvědčoval, že jsou odtud přece slyšet hlasy „tak snad svačí nebo co.“ Ani můj doktor zatím nevycházel a na všech dveřích se skvěl výhružný nápis NEKLEPAT. Byli jsme zde evidentně v pasti. „Já snad zaklepu,“ řekla odvážně jedna paní, ale strach jí nedovolil. Mezitím vyšla doktorem rozveselená sestra z mých dveří a zpražila nás ostrým „další.“ Když jsem se k ní rozběhla, než zase zmizí v třinácté komnatě, prudce mě odstrčila se slovy „nejdřív další“ a pak mě poslala domů. Nemám zde trvalé bydliště, tak mám smůlu. Nebo štěstí? Ze dveří kožního stále ještě nikdo nevyšel a všechny sestry jsou a priori zlé. Raději budu zdravá.

 

Silvestr

Město posedlé ženskou vášní vrcholí mohutným ohňostrojem. Kůň Jana Žižky vystavuje své bujné bronzové kulky, největší na světě, prý. Prskavky nám nechtějí hořet, jsme na větrné hůrce. Okolní rachejtle končí v Pepově čepici. Introvertní kameraman ČT1 tiše snímá výbuchy exaltovaných citů. Bezbranně na nás míří svou falickou kamerou, tvářím se smutně. Kamera chvíli pustě civí, pak to její pán vzdává, balí to, jde domů. Lahev od šampaňského Ondra opřel o Žižkův podstavec, lidé jí jistě užijí jako stojan na rachejtli, ať žije dobročinnost. Pod kopcem stojí v šiku pět policejních aut, na kapotách se jim vesele točí majáčky, radostné z rachejtlí, které policie pouští z dopitých lahví. I Žižkovská rozhledna ve tvaru rakety jakoby se odlepovala od země. Klesáme níž a níž pod bujarý kopec. Chceme se schovat před ostřím zlovolných raket v tunelu, ale chyba lávky. Někdo nás sleduje s petardama, ušní bubínky se pnou, skoro praskají, „nechte toho, volové,“ volám. Jestli pustěj raketu tady v tunelu, bude nám v patách. Ondra nevzrušen telefonuje a přeje někomu šťastný nový rok. Posedlá strachem vystřelím z ústí tunelu jak sperma.

 

Share This: