Dílo a osobnost profesorky Evy Stehlíkové, přední české teatroložky a klasické filoložky a nepochybně největší odbornice na antické divadlo u nás, netřeba představovat. Šestisetstránkový sborník Ad honorem Eva Stehlíková, vydaný v roce 2011 k autorčiným sedmdesátinám, dokazuje, nakolik uznávaná a vlivná je Eva Stehlíková mezi českou vědeckou odborností, osobnostmi z umělecké branže, přáteli a bývalými i současnými studenty. V témže sborníku volá Martin C. Putna po „alternativních“ dějinách antické literatury, složených z vybraných kapitol, jimž se Stehlíková v rámci mnoha interpretačních esejů a studií, nejrůznějších doslovů a prologů k překladům již od konce 70. let věnuje. Tato membra disiecta, pro něž je podle Putny stmelující „jednota způsobu výkladu – jednotný, ucelený koncept recepce antických textů, divadelních a nedivadelních,“ se nakonec autorovi podařilo ve spolupráci s Evou Stehlíkovou vydat v nakladatelství Torst v souhrnné publikaci, příznačně nazvané Vetera et nova. Kniha zahrnuje nejen autorčiny klíčové studie o antických dramaticích a římských básnících vydávané od konce 70. let v rámci předmluv a doslovů k překladům, ale i několik časopiseckých článků o antické a pozdně antické literatuře z doby porevoluční a dále několik vybraných studií o recepci antiky v moderní literatuře. V závěrečném doslovu editor publikace Martin C. Putna aktualizuje svůj původní příspěvek ze zmíněného sborníku, v němž s velkou erudicí a nadhledem sobě vlastním reflektuje hlavní vědecké směřování a odborné studie autorky. Zamýšlí se především nad Stehlíkové ojedinělým způsobem interpretace antiky a její recepce v evropské literatuře: podle Martina C. Putny byla Eva Stehlíková v českém kontextu po dlouhá léta průkopnicí pokoušející se o „jinou“ cestu interpretace: tím, „kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně ‚současné‘.“ Souborné vydání autorčiných studií z oblasti antické literatury a její recepce v plné šíři dokazuje, že Eva Stehlíková zpřístupňuje čtenáři antiku především současnou, aktuální a živou. Tuto současnost a nadčasovost odhaluje autorka nejen v živé tradici a recepci antických témat a mytologie v moderní literatuře, ale – a to především – v původních dílech antických autorů. Aktuálnost jejich díla současně přirozeně podtrhují i volnější překlady děl, které Eva Stehlíková iniciovala (z pera Dany Svobodové, Jiřího Žáčka a dalších), případně se na nich spolu s Karlem Hubkou podílela (Menandros). První oddíl, „Kapitoly z dějin antické literatury“, zahrnuje ona vetera – tedy studie o antických divadelních autorech a římských básnících. Ačkoliv v první části knihy nejsou obsaženy Stehlíkové studie z oblasti pozdní antiky a raného středověku, které Putna v původním příspěvku připomíná (chybí např. článek o Isidorovi ze Sevilly či studie o Hostině Cyprianově), aktuální výběr zařazených studií a článků spojujících chronologicky antické divadelní a nedivadelní autory je naprosto logický a zcela postačující. Tři ze studií byly původně vydány coby předmluvy či doslovy k překladům her antických dramatiků v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda již koncem 70. let. Podávají neobyčejně plastické a neotřelé portréty života a díla tří dramatiků: nejkontroverznějšího z trojice řeckých tragiků, „experimentátora“ Euripida, praotce evropské komedie, laskavého „psychologa“ a mistra dialogu Menandra (Stehlíková je rovněž spoluautorkou nového překladu jeho her) a dále nejslavnějšího z římských komediografů, drsně vtipného a „nemravného“ Plauta. Zmíněné tři portréty dramatiků předchází v samotném úvodu knihy pojednání o Sofóklově Králi Oidipovi a jeho pojetí chóru ve hře, původně otištěné v revue Souvislosti (1996). Znovuvydání studií o antickém dramatu zařazených v této publikaci rozšiřuje a doplňuje autorčiny monografie věnované řeckému a římskému dramatu a divadlu, mezi něž patří především dvě kratší přehledové publikace Řecké divadlo klasické doby (1991), Římské divadlo (1993), dále pak Encyklopedie antického divadla (2005) a monografie Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005). Ještě větší přínos má však sebrání a znovuvydání studií a článků o římských a pozdně římských básnících a autorech, které vznikaly coby předmluvy či doslovy k jejich překladům v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel (Catullus, Martialis, básníci pozdního Říma) v 70.–80. letech a v porevoluční době (Ovidius, Horatius, Seneca). Tyto studie významně doplňují dějiny římské literatury (zejména poezie), k jejichž soubornému monografickém vydání se – na rozdíl od dramatu a divadla – autorka nedostala. Stehlíková si v nich vybírá určité „nadčasové“ a kontaktní autory, jejichž tvorbu soudobému čtenáři zpřístupňují a aktualizují volnější, „nefilologické“ překlady. Setkáváme se tak zde s jedinečnými a mnohdy strhujícími portréty římských básníků: nadaného Catulla, zástupce mladořímských neoteriků (součástí studie je i originální fiktivní „manifest neoteriků“), pyšného a „hravého erotika“ Ovidia, jízlivého epigramatika Martiala a jiných. Stehlíková interpretuje antické autory a jejich tvorbu v neskutečné šíři a komplexnosti. Na pozadí životních osudů a společensko-politického kontextu doby, v níž autoři žili a psali, se nebojí rekonstruovat věrohodný a živoucí portrét jejich osobnosti a prostřednictvím něho postihnout a uchopit podstatu a význam jejich tvorby. S obrovským přehledem a znalostmi o antické literatuře zasazuje autory do širšího kontextu dějin evropské literatury a současně ukazuje jejich aktuálnost a čtivost i pro laického čtenáře. Nebojí se ani rehabilitovat školsky „nudného“ a opomíjeného Horatia či tvorbu pozdně římských a raně křesťanských básníků vnímaných klasicko-filologickým prizmatem coby autorů „úpadkového“ období antické literatury. Právě toto překročení posvátné klasicko-filologické teze o „úpadkovosti“ pozdně antické literatury a vyzdvižení „modernosti“ jejich projevu, které autorka ve svazku Sbohem, starý Říme předkládá, mělo podle Martina C. Putny dosud nedoceněný iniciační význam pro mnohem pozdější, takřka „módní“ boom zájmu o pozdně antické, pohanské a raně křesťanské autory. Za studií o pozdně římských básnících je zařazen závěrečný krátký medailónek o raně středověkém irsko-latinském anonymu Hisperica famina. Ten lze současně chápat i jako přechodový mezičlánek k druhé, kratší části, „Z druhého života antiky“, jejímž hlavním tématem jsou antické motivy v moderní literatuře. Tuto část tvoří několik studií na téma intertextuality a recepce antického umění, literatury a mýtů v moderní literatuře, jejichž výběr stanovila autorka sama. Udivující je, že Eva Stehlíková se tématy recepce antiky v literatuře zabývala již od konce 70. let: z této doby pochází první verze článku o „antickém“ a ve své době nepříliš úspěšném bildungsrománu Adalberta Stiftera Pozdní léto a jeho ideálu dokonalosti (stávající studie je již jeho rozšířenou verzí pro Listy filologické z r. 1997). V roce 1980 vznikl článek věnovaný Karlu Čapkovi a jeho vztahu k antice. V něm autorka nejprve ukazuje Čapkův zájem o antiku z různých úhlů a následně se zaměřuje na dvě díla – Italské listy, v nichž Karel Čapek formuluje svůj vztah k antice, a utopický román Krakatit s antickými a mytologickými motivy. Ke starším, „předrevolučním“ studiím patří ještě článek o funkci antických mýtů v Kentaurovi od Johna Updika, v níž fascinujícím způsobem odkrývá v postavách, situacích a příbězích románu prvky antické mytologie a skryté aluze k antické literatuře a ukazuje, nakolik je zde mytické hlavním, „organizujícím principem i integrální součástí celého díla.“ Ostatní dvě zařazené studie představují autorčiny novější články, o oidipovském mýtu v románu Homo Faber u Maxe Frische a jeho filmové adaptaci u Volkera Schlöndorffa, o Faidře Petra Olova Enquista a jejím vztahu k Racinově Phèdre a mytickém kontextu v antické tragédii (Euripidův Hyppolites, Senekova Phaedra). 164 Nezbývá než dodat, že souborné vydání autorčiných separátních studií na téma antická literatura a její recepce je více než záslužným počinem Martina C. Putny a nakladatelství Torst. Díky čtivému a téměř beletrizujícímu způsobu, jakým Eva Stehlíková antiku podává a „zlidšťuje“, ocení knihu nejen odborná vědecká veřejnost, ale i laický zájemce o antickou literaturu. Ten by nejspíše uvítal i překlad delších citací z odborné literatury, např. na straně 130, kde je citován bohužel s drobnými překlepy B. E. Perry. K malému omylu došlo v bibliografickém záznamu v závěru studie o Martialovi na s. 105: druhé vydání Martialových Posměšků a jízlivostí, které autorka doplnila svým doslovem a pro něž si vybrala starší překlad a vydání Radovana Krátkého z 1965, sestavila a upravila sama Eva Stehlíková spolu se Zuzanou Pospíšilovou, tedy nikoliv Radovan Krátký, jak je zde uvedeno. Čtenář však velmi ocení užitečný jmenný rejstřík, jenž zahrnuje seznam jmen autorů děl, dramatických postav (včetně jmen mytologických postav a bohů), dále režisérů a odborných autorit citovaných či pouze zmíněných v jednotlivých studiích a doslovu.
Eva Stehlíková: Vetera et nova. Praha, vyd. Torst 2014
