Bohovražda zbožštělého bohovraha jako absolutní hold Nietzschemu  

Ikonoklast přetvořený v ikonu. Aristokrat ducha dezinterpretovaný plebejci. Milovník Italů přivlastněný pangermány.

Syn faráře, vyvolávač Antikrista. Velekněz nenávidící kněžoury. Exot i charismatický guru. Intelektuál šířící anti-intelektualismus. Churavějící estét adorující zdraví a sílu. Tvrdý k lidem, soucitný ke koňům.

Outsider vzývající vlastní výjimečnost. Abstinent opilý megalomanstvím. Mimořádný talent, pak dement.

Platonicky zamilovaný syfilitik. Ctitel i pomlouvač Lou Salomé. Misogyn odkázaný na sestru. Umělec i vědec. Samotář i exhibicionista. Polyglot, jenž pro většinu mluvil cizím jazykem.

Nietzsche jako spojení (nikoli ovšem smíření!) protikladů, ztělesnění rozpornosti světa a nahromadění vnitřních bojů.

 

Ale není to pouze jeho život, čím tak fascinuje. Za slávu primárně nevděčí ani svému uhrančivému zjevu a nezaměnitelné dikci, jež uchvacuje úderností. Zaslouží pozornost nejen jako zakladatel a mistr žánru, který bez špetky pejorativnosti nazvěme filosofickou pornografií a filosofickým bulvárem.

Vždyť který jiný myslitel zaujal pravici i levici? Kolika ostatním intelektuálům jsou zasvěcena dvě odborná periodika nesoucí hrdě jejich jména36)? Dílo koho ještě předznamenalo psychoanalýzu, existencialismus i postmodernismus? Kdo další chytlavostí svých sdělení předjímá moderní reklamu i propagandu? Aniž by honil komerční či politické body. Aniž by dovolil zapochybovat, že i za těmi nejzkratkovitějšími výkřiky skrývá hlubší poselství.

Nietzsche jasně vyniká a jako velikán má právo na velikášství. A nadřazenost.

Jako kolosální svéráz nutně imponuje všem hledačům originality, autenticity a nezávislé seberealizace. A patří i na piedestal opravdových pedagogů – neb jaký jiný myslitel oslovuje učence i puberťáky? Jen Nietzsche dokáže filosofii zatraktivnit i středoškolákům, ačkoli jej často nepochopí ani vysokoškoláci. Paradoxní? Jistě, jako celý Nietzsche.

 

Takže naposledy: mudrc nemusí být suchar. Hlavně ale nesmí být jen pouhý epigon (človíček otrocké mentality papouškující svého idola). Je třeba filosofovat kladivem, neb i destrukce (neplést s vlažnou módní „dekonstrukcí“) může být tvůrčím aktem. Budu proto kreativní…

A zasadím Ti, milý Friedrichu, ránu přímo na solar. Dám Ti ochutnat Tvé vlastní medicíny! Vyseknu Ti poslední poklonu kousavou kritikou, protože Tvé zoroastří Alter-ego kritikou vyznamenává. Tímto výrokem se ovšem dekonspiruje Tvůj soustředěný útok na křesťanství. Najednou je z něj pocta křesťanství, jemuž jako jedinému náboženství věnuješ vážnou polemiku. Protože je nejhlubší (freudovsky: nejsublimovanější, nietzscheovsky: nejrafinovanější), tj. nejvíce transcendentní (judaismus a zejména islám působí zoufale přízemním dojmem) a – nejinspirativnější (k rozvíjení z pozic sympatizujících i oponentních).

Křesťanství je největší výzvou, jelikož rozehrává nejosudovější hádanku – mystérium Bohočlověka a Golgoty. Obyčejný Ježíš, který byl současně naprosto neobyčejným Kristem –to je ta mimořádná bytost, světodějná osobnost, to nejgeniálnější spojení protikladů, ta nejšokující zápletka, nejskandálnější provokace. A také majestátnost, exaltovanost, unikátnost (neopakovatelnost a nedosažitelnost) – příběh Nazaretského je tak vyhroceně archetypální, fenomenálně vypointovaný a bezprecedentně apelativní, že nesnese srovnání ani s Buddhou či Sokratem, natož se Zoroastrem.

A konečně, jak dobře víš, ale nezvěstuješ – bylo to křesťanství, které jako první (dávno před Tebou) přehodnotilo všechny hodnoty. Především obrátilo (zdánlivou) slabost v sílu /např. v přístupu k odpuštění/ a smrt na kříži v epochální triumf nad Smrtí. Přislíbilo rovněž, že poslední budou prvními. Malé se tak mění ve velké, nízké ve vznešené, pomíjivé ve věčné.

A proto, milý Friedrichu, vzýváš-li výjimečnost a rafinovanost, musíš nakonec vzývat křesťanský mýtus (v němž najdeš i tu sílu, jen zaostři jiným směrem). Neměl by to být problém, protože – jak se podobá Tvému étosu – velký filosof se sám vyvrací.

Amen.

Share This: