Miloš Bok, který je bezesporu velmi svéráznou osobností současné vážné hudby v Čechách a na Moravě, vyjádřil v Pandoře 32 řadu svých názorů. Rád bych vyslovil několik poznámek.

 

Poprvé jsem se s postoji Miloše Boka setkal někdy v polovině 90. let v jednom pořadu na ČT 1 o soudobé vážné hudbě. Měl to zřejmě být pořad diskusní, kde na začátku zazněla otázka, zda je soudobá vážná hudba pro běžné posluchače ještě srozumitelná a pokud tomu tak není, zda je přijatelné, aby byla určená jen úzkému elitnímu okruhu posluchačů. Diskutujícími byli na jedné straně již výše zmíněný Miloš Bok, mladý klavírista a varhaník Pavel Černý a skladatel Juraj Filas jako představitelé spíše tradicionalistického křídla soudobé hudby, a na druhé straně reprezentanti tzv. avantgardy Petr Kofroň a Miroslav Pudlák. Pořad moderoval Jiří Vejvoda, který se vůbec ani nesnažil usměrnit první trojici účastníků tak, aby to nevypadalo jako zasedání nějaké ideologické komise komunistické strany v 50. letech minulého století, kde se pranýřuje hudební moderna. Hlavní slovo měl právě nesmírně sebejistý Miloš Bok. Na adresu Petra Kofroně a Miroslava Pudláka v závěru řekl, že nepovažuje jejich umění za profesionální, z čehož bylo lze vyvodit, že on o své profesionalitě naprosto nepochybuje. Vyslovil se podobně i o hudebních kriticích, kteří se vyjadřují k soudobé vážné hudbě například v časopisech Harmonie nebo Hudební rozhledy.

 

Co je na názorech Miloše Boka tak svérázného? Je to především jeho eschatologické pojetí hudebních dějin – byť to tak explicitně neformuluje –, které se podle jeho názoru zcela naplnily v tvorbě Richarda Wagnera. Nástup moderny přinesl podle jeho slov „nové estetické konsekvence“ a úplný úpadek hudby. Copak ale ke změnám estetických paradigmat před nástupem moderny nedocházelo? Dokážu pochopit pocity člověka v druhé polovině 19. století při poslechu vrcholných Richarda Wagnera, uplatňujícího v plné šíři princip Gesamtkunstwerku, kde beze zbytku rozezněl veškerý tehdy známý evropský instrumentář. Posluchači jeho děl mohli nabýt dojmu, že dál už prostě nelze jít. Ale Wagner představuje pouze vrchol jedné epochy a nelze to absolutizovat jenom proto, že je současný svět mnohem složitější a rozporuplnější. Pod vlivem svých ideologických východisek hodnotí Bok historickou epochu před vznikem moderny dost zkresleně, téměř až naivně a zcela mimo historický kontext. Že by skutečně dříve „šlechta, církev a lid Boží žili spolu”, jak se vyjádřil v závěru rozhovoru v Pandoře 32? V tomto ohledu mi Bokovy postoje velmi připomínají nesmiřitelnost katolických fundamentalistů vůči i umírněným novátorům ve vlastních řadách.

Wagner sehrál v dějinách hudby svými kompozičními postupy revoluční úlohu a předznamenal tak do jisté míry i vznik moderny ve 20. století, takže snaha jej takto konzervovat jde i proti duchu jeho tvorby. Vývoj šel prostě dál a naštěstí obohatil tzv. vážnou hudbu o takové osobnosti jako byli Schoenberg, Stravinskij, Šostakovič, Bartók, Messieaen, Cage, Pärt, abych namátkou jmenoval jen některé.

 

A jak je to tedy s vlastní tvorbu Miloše Boka? Za tou si autor neochvějně stojí, což je jistě sympatické, ale už méně sympatické je, že soudy hudebních kritiků, kteří se například o oratoriu Apokalypsa v Kamenické stráni, o němž je zmínka v Pandoře 32  nevyjadřují zrovna pochvalně (Luboš Stehlík –   https://www.casopisharmonie.cz/kritiky/severoceska-apokalypsa-aneb-brana-k-vecne-blazenosti.html, Jindřich Bálek – https://operaplus.cz/apokalypsa-v-postni-dobe/), označuje za „dojmologii pavlačových bab” a spílá jim, že se ani neobtěžovali seznámit se s partiturou. Dovoluji si tvrdit, že v ní by objevili „černé na bílém”, tedy právě to, co slyšeli ve Dvořákově síní a o čem píší: že autor ve své sázce na kvantitu a v celkové zvukové megalomanii prostě „zanedbal” některé zásadní kompoziční a instrumentační principy, takže to prostě ve výsledku nefunguje. Miloš Bok rozhodně nepatří k těm, kteří by se řídili pravidlem, že méně znamená více, zejména jedná-li se o hudbu duchovní. Bok sice říká, že z dobré kritiky by se mohl člověk poučit, obávám se ale, že při své sebestřednosti toho není schopen. Přitom je vyjádření Jindřicha Bálka v zásadě velmi laskavé.

Bokově tvorbě se dostalo uznání ze strany konzervativně až fundamentalisticky založených vrcholných představitelů katolické církve, což nás zřejmě nikterak nepřekvapí. Jako umělci a především křesťanovi by však panu Bokovi slušelo víc pokory, i když z vlastní zkušenosti vím, že katolíci na tom hodně konzervativním křídle dost často touto ctností obdařeni právě nejsou.

 

Bok sice „modernistům” předhazuje, že jim jde pouze o efekt, čímž má zřejmě na mysli běžnému posluchači nesrozumitelné kompoziční postupy, ale při poslechu výše zmíněného oratoria se nemohu ubránit dojmu, že Bok sám chce posluchače přímo ohromit pouze efektem nesmírné mohutnosti zvuku. Že to u části publika zabírá, je pochopitelné, ale nelze hudebním kritikům uraženě spílat, když právě na tuto skutečnost upozorní a vyjádří se, že na to, aby hudební dílo bylo označeno za svébytné a originální je to málo.

 

Neměl jsem původně v úmyslu se k traktování hudební historie Milošem Bokem a k jeho vlastní tvorbě vyjadřovat, ale zcela nečekaně se objevily úplně nové souvislosti Bokovy skladatelské činnosti. Český olympijský výbor v čele s Jiřím Kejvalem dospěl k názoru, že česká hymna je málo akční a bojovná a že je čas ji v tomto smyslu upravit. Kdo ale má české hymně ušít tu novou uniformu? Volba padla právě na Miloše Boka a ten ucítil příležitost ukázat teď již velmi širokému publiku svá hudební estetická východiska. V tomto případě ale jaksi pozapomněl, že dostal velmi specifické zadání, které vyžaduje výrazně citlivější přístup, než na který je zvyklý ve své vlastní tvorbě. Nejen že se mu řemeslná nedisciplinovanost v instrumentaci silně vymstila ale podařila se mu dokonce i dekonstrukce motivické struktury, což už lze v tomto kontextu považovat za závažné faux pas. Především ho zde svým způsobem zradily základní charakteristické znaky jeho hudebního jazyka: nabubřelost a pompéznost. V každém případě reakce veřejnosti – ať už odborné či laické – jsou tak negativní, že ve sportovní terminologii můžeme Bokův počin lakonicky označit za gól do vlastní branky. Vždyť je to právě Bok, komu vždy jde o srozumitelnost a přijetí u obyčejných posluchačů. Paradoxem je, že právě oni ho teď možná označí za namyšleného modernistu.

 

Muzikolog a současný ministr kultury (vláda v demisi, stav z přelomu března a dubna 2018) Ilja Šmíd označil Bokovu úpravu české státní hymny za hudební nevkus a kýč. Téměř všichni dotázání hudebníci se vyjádřili velmi podobně. Snad jedině hornista Radek Baborák, bezmezný obdivovatel Miloše Boka a velký propagátor jeho tvorby, označil jeho úpravu hymny za ohromující.

A jak na to reagoval autor?

„Co si myslí o sobě ten ministr? Kdo si myslí, že je? Ať něco složí, a pak ať se vyjadřuje. Je to ostuda. V celém tomhle světě, který tady je okolo, protože v jakémkoliv jiném národě by za tohle člověk dostal metál a tady za to dostanete jenom plivance a hanbu.“

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/nova-ceska-statni-hymna-cesky-olympijsky-vybor-reakce-bok_1803291602_ako

 

Podle toho, co již o Miloši Bokovi víme, nás zřejmě jeho reakce nepřekvapí. Trochu nás však může zarazit, že při tom, jak se vyhraněně vymezuje vůči současné liberální společnosti a jejím pseudohodnotám (jak sám říká) tak o trochu té světské slávy by zřejmě stál i on sám.

 

Miloš Bok se od začátku, tj. již v době  pozdní normalizace koncem 80. let minulého století stylizoval do role rebela proti hudebnímu establishmentu, který podle jeho slov straní modernismu, a to nezávisle na společenském uspořádání. Zda-li je skutečně příčinou vlažného až odmítavého přijetí Bokovy tvorby odbornou kritikou pouze jeho kompoziční konzervatismus, to ať posluchači vážné hudby posoudí sami.