Zazvonil jsem na zvonek A02 jednou dvakrát třikrát a počtvrté se dveře otevřely a v nich Juriho přítelkyně s hlavou v nebesích a nepřítomným výrazem ve tváři, už víc než tři roky jela na haši, lysohlávkách a elesdéčku, byla samá kost a kůže – varhánky na tílku rýsovaly vystouplá žebra a džínové kraťásky předváděly pohublá stehýnka zmalovaná modřinami od věčných pádů v psychotropních oparech a katatonických limbech v nepřirozených polohách na smetišti skleněných pomníků závislostních hříchů – „che-e“ – vydala z protrhaných bránic v hloubi otráveného těla prožraného chemickými běsy, ale asi chtěla říct „nečekala jsem vás, ale jsem ráda, že vás vidím, poďte dál“, a tak jsme prošli kolem paní domu, která ztratila rovnováhu a chytla se kliky a opřela se o stěnu až to žuchlo, a my se dostali na chodbu a já poznal dveře od Juriho bytu A02 a zatáhl jsem za ručně kovanou kliku a velké dubové dveře se otevřely a za nimi nás čekal svět požíračů času – lidské mozky naložené tak hluboko do chemických koktejlů s logem laboratoře vědce Dr. Ogy, že nešly poznat od zvířecích, válely se po gaučích a v křeslech a nebo jen seděly na studených parketách s uschlými fleky od rozlitého červeného vína, kapiček krve a mezi spárami kousíčky vyzvraceného jídla a Žába se rozzářil, protože přesně tohle miloval, všechen ten chlast a chemii a duše a bohémský rauš, který nasákl do zdí a hlav každého, kdo Juriho byt navštívil.

JURI UVELEBENĚ LEŽEL V KŘESLE s poloprázdnou flaškou červeného vína a jak král na trůnu pozoroval švitoření a veselí, které hlučelo na jeho panství, a všiml si nás, jak stojíme u dveří, a všiml si i usměvavého Žáby a zvedl se z polstrovaného trůnu a začal se chechtat a Žába se začal chechtat taky a objali se někde v půlce místnosti a bratrsky si plácali po zádech a pak se otočil král bytu A02 ke mně a Saře – bylo mu něco přes třicet, ale ve tváři bys to nepoznal, za to by sis všiml ukrajinských rysů; široké čelisti, pronikavých modrých očí, kudrnatých světlých vlasů a začervenalých tváří, byl to chlap obrovskej jak hora s širokým hrudníkem a rameny, ale strach z něho nešel, spíš pravej opak – zachechtal se podruhé, až jsem v rozevřené puse spatřil poskakující čípek mlátící o stěny hltanu jako šílenec v povolené svěrací kazajce – „CHACHACHÁ! zdrastvujtě, kamarády moji, vsjo pro vas, vsjo pro všéchny, chachá!“ zachechtal se a přitiskl si mě i Saru na gargantuovskou hruď a pak se všechno semlelo rychle, jako bychom byli jen ztřeštěné postavičky v zrychleném koloběhu života – někdo přinesl houbičky, dal jsem si pět deset patnáct nevím a tančilo se a vyhulil jsem blunta a Žába zmizel a houbičky začaly působit, a tak jsem si musel sednout a přitom jsem sledoval blonďatý vodopád a modré oči a pořád stejně zářící úsměv a Sařinu odhalenou duši, kterou skrývala za vší tou krásou, a chtěl jsem ji zachránit a zachránit sebe, popadnout ji do náruče a utéct do Světla a začít novej život, ale jenom se dál rozpouštěl do gauče a srůstal s jemným polstrováním a ani jsem se nehnul a jen blbě a bezmocně zíral na Anděla veškeré zranitelnosti.

neosvobodil jsem ji – ani sebe. nestihl jsem to. mé vědomí se potácelo v duhové mlze rozostřeného vnímání a ztratilo mapu k tělu uvězněnému v hloubi gauče a jako nezkušený turista jsem bloudil džunglí halucinací až jsem se propadl chatrným mostem do Řeky zapomnění – jen to šplouchlo a pak už nic.

BUDÍ MĚ VÝSTŘEL Z BROKOVNICE v ranním tichu kocovinové katatonie, v hlavě mám pusto, prázdno, jsem znovuzrozen s vymetenou tabula rasa v duši. stěží otevírám víčka a pátrám, kde to sakra ležím – jsem u Juriho. přemáhám delirium, co mi chrápe na hrudi, a hážu ho kamsi, kam nedohlídnu, a co nejrychleji vstávám z proleželého gauče nasáklého levným i drahým chlastem, omamným nasládlým kouřem, potem a rozteklými výčitkami a překračuju flašky a lžíce a jehly a přemožená těla všech těch bohémů, požitkářů, Nietzscheho nočních můr, břídilů, hudlařů, feťáků a ztracenců, jenž jsou překryta tlumenou září deroucí se skrz proděravělé žaluzie – Saru ani Žábu nevidím, a tak se šourám do království Světla a Tmy se sebezžírajícím pošmournem kolujícím v žilách a nadějí, že jednou (jednou jednou jednou jednou!…) dostanu odvahu a už se sem nevrátím. :